Svátek má: Benedikt

Komentáře

Jan Campbell

analytik, publicista

Nenech(ej)te se oklamat

Podobně jako název příspěvku, by mohlo znít heslo nejenom mocného středoevropského panovníka Přemysla Otakara II (1233 (?) – 1278), krále českého, železného a zlatého, ale i heslo většiny současných vůdců, kdyby měli jeho panovnické vlastnosti.

Přízvisko železný dali PO II Kumáni z Uherska po bitvě u Kressenbrunnu (12.7.1260 s Bélou IV). Tam se proslavili jeho těžce odění rytíři. Protože bohatství PO II pocházelo ze stříbra, a osobně neznám vysvětlení pro označení král zlatý, jeví se mi označení spíše jako metafora třech skutečností (zástupně za mnohé) z doby jeho vládnutí: 1) Neexistují záznamy o tom, že by se PO II během svého vládnutí dostal do finančních potíží. 2) Zrod městské demokracie ve 13. Století vytvořil prostor pro vývoj společnosti a kultury. 3) Díky svým diplomatickým schopnostem a sňatkové politice PO II získal kromě české koruny titul vévoda rakouský (od roku 1251), vévoda štýrský (od roku 1261) a vévoda korutanský a kraňský (od roku 1269).

Problematika 13. století se v mnohém podobá problematice dnešní doby: Nestálá politická situace, rozbouřenost, spojenectví, správa území přes hejtmany (tenkrát ale s přímým objížděním vůdce), demokracie jako násilí nad menšinami (které se transformuje do prokletí), abych jmenoval alespoň některé. Za zmínku stojí tehdejší příprava notářů (na Vyšehradské vysoké škole), zřízení zemského soudu, princip konfederace, ale i poznání transformačního procesu, během kterého se správce pomalu a jistě cítí být vlastníkem, vlastník ale tak necítí, a proto se objevuje otázka loajality se všemi představitelnými následky.

O uvedeném a mnoha jiném zajímavém o PO II, včetně literární odezvy, rakouském národním dramatu Franze Grillparzera - König Ottokars Glück und Ende, Danteho - Božské komedii, hře španělského dramatika a básníka Lope de Vega - Císařská koruna Otakarova, opeře Bedřicha Smetana - Braniboři v Čechách, se přednášelo a diskutovalo během Setkání královských Přemyslovských měst 1. a 2. Června v Arcibiskupském paláci v Praze, na Hradčanském náměstí. Výsledek setkání – Memorandum - je v příloze.

Setkání, pod záštitou prezidenta ČR, Asociace krajů ČR a Arcibiskupství, kterého se zúčastnilo celkem 135 představitelů z 25 měst, 8 krajů, dvě vědecké kapacity (profesor Žemlička, PhDr, Kofránková), náměstkyně MK ČR PhDr, Anna Matoušková, místopředseda Senátu Parlamentu ČR, Mgr, PhD Jiří Šesták, předseda Společnosti Vyšehrad JUDr. Jan Kotous, hosté z rakouského města Marchegg, a další, včetně autora příspěvku, organizovalo na výbornou (v krátké době cca 6 měsíců) Studio JR s.r.o. pod vedením Jiřího Rainiše.


Setkání bylo obohaceno vernisáží výstavy (do 18.6.t.r.) obrazů profesora Františka Doubka, nazvané Česká státnost. Vernisáž se uskutečnila v Letním refektáři královské kanonie premonstrátů na Strahově. Kvalitní hudební vložku vernisáže nabídla houslistka, laureátka Concertino Praga 2016 Pavla Tesařová (19let) a její sestra Bohdana (17let), držitelka1.ceny LFA, pravidelně doprovázející hrou na flétně a hoboji v Rudolfinu, Stavovském divadle vystoupení Kühnova dětského sboru. A aby toho nebylo málo, kardinál Duka, odsloužil v katedrále Sv. Víta, Václava a Vojtěcha, Slavnostní requiem za krále PO II.

Současná doba, která vyhání nejenom matematiku, ale i historii ze školy, vytváří i škodu z promarněných příležitostí. Jednou ze škod vidím v nepozvání zástupci (měst) alespoň několika mladých lidí ze svých měst na Setkání královských Přemyslovských měst. PO II není totiž téma pouze pro fanoušky historie, entuziasty a zástupce měst. Přemyslův příběh je svědectvím o nihilismu dějin, realitě jeho doby a inspiraci pro budoucnost. Ta vyžaduje trvalé hodnoty. Nepřítomní politici a ostatní s nezájmem o historii, nebo neznalostí historie, dříve nebo později se dočkají doby, která je přinutí v bolesti si uvědomit: Kdo nezná historii, bude ji muset prožít. Historie ale není vždy příjemná. Proto je potřeba být připraven na nepříjemné. Nápis na medaili navržené Václavem Adolfem Kovaničem v roce 1978 (700 leté výročí smrti) sděluje: V chrabrém boji proti přesile nepřátel a zradě zahynul na bojišti u Suchých krut slavný český král Přemysl Otakar II. 26.8.1278.   

Poslední přemístění ostatků PO II se uskutečnilo na příkaz Karla IV. do chrámu sv. Víta na Pražském hradě (1373) pod náhrobkem od Petra Parléře. Spolu s ostatky krále byly do hrobky uloženy i pohřební klenoty (koruna, jablko, žezlo). Na pohřební koruně Otakara II. se dochoval nápis Hic sunt ossa Otakari incliti, regis Bohemiae quinti neboli Toto jsou kosti Otakara vznešeného, pátého krále českého.

Dnes takového krále nemáme, a v představitelné budoucnosti mít nebudeme. Přesto platí, že dramatický život (tenkrát i dnes), vzestup a pád (PO II a současných vůdců), by měl být chápan politiky jako varování o vrtkavosti fortuny, a jako morální poučení o dočasnosti pozemské moci. Přišel čas, začít srovnávat dočasné bytí s věčným nebytím. Nenech(ej)te se oklamat. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell